Když jsem ještě bydlela s rodiči, tak jsem si říkala, že už konečně chci dostudovat, najít si do roka konečně vlastní bydlení. Stále jsem ale přemýšlela nad tím, jestli třeba budu bydlet se svým současným partnerem. My jsme spolu byli už dva roky a poslední půlrok nám to nějak moc extra neklapalo. Sice ano, bylo to ještě takové spíše nedospělé, takový nedospělý vztah, protože mě v té době bylo devatenáct let. Myslím si, že takhle ještě mladé vztahy je divné udržovat úplně napevno, protože si myslím, že takhle mladí lidé opravdu asi nebudou spolu až do konce života. Já sama jsem si vždycky říkala, že lidé, kteří třeba spolu začnou chodit ve čtyřiceti letech, tak mají snad devadesátiprocentní šanci, že spolu budou do konce života. Proto jsem si řekla, že kdybych měla mít vlastní byt, tak bych ho chtěla stejně na hypotéku.
Moji rodiče také bydlí vlastně ve v bytě, který je v jejich osobním vlastnictví. Sami rodiče vždycky říkají, že by nechtěli nikdy platit nájem, že prý je to úplně zbytečné. Moji rodiče také právě chtěli, že třeba po jejich smrti zdědím jim jejich byt. Proto ani nemají žádné spoření pro mě, jejich spoření je to, že prý po jejich smrti dostanu byt. A myslím si, že tohle bude opravdu veliké dědictví. Samozřejmě, že si nepřeji nic zlého pro své rodiče, ale u nás to takhle chodí. U nás se prostě jednoduše ještě za života všech zúčastněných řeší dědictví, aby se to potom nemuselo řešit potom.
Takže byt, který vlastní rodiče, prý budou za nejbližších patnáct let prý přepisovat celý na mě, aby se to potom nemuselo řešit v dědictví, protože je to potom velice složité. Myslím si, že takhle to má opravdu hodně lidí. Takhle to udělala moje známá také a vyplatilo se jí to, protože ona potom musela něco ještě platit navíc a myslím si, že je opravdu špatné a takové nelidské, aby člověk platil za něco, co třeba dostane a nebo co třeba zdědí, protože já prý také budu muset platit nějaké peníze, nějaká procenta za to, že dostanu právě po rodičích byt.
